Naďa Johanisová: ZKRATKY
seriál je převzat z časopisu Sedmá generace
(Časopis lze objednat na www.sedmagenerace.cz)Šestý díl: Troje družstva a jedna banka
Seriál Zkratky (viz též SG 2,4,6,8,10/99) je stručným shrnutím prvních čtyř kapitol knihy Richarda Douthwaitea Short Circuit, které pojednávají o místních měnách a bankovních systémech, podporujících lokální ekonomiku. V tomto posledním díle najdete podrobnosti o baskických Mondragonských družstvech a o stavebních záložnách, z nichž první založili v roce 1775 štamgasti v anglické hospodě. Zmíníme se také o holandských družstevních pojišťovnách a bance, která zvrátila zdánlivě nevyhnutelný trend úpadku chicagské čtvrti South Shore.
U kolébky stál kněz
Celý příběh začíná v roce 1941, kdy začal v baskickém ocelářském městečku Mondragon v západních Pyrenejích působit tehdy šestadvacetiletý kněz José María Arizmendiarrieta. Převzal duchovní péči o místní mládež, a když zjistil, že jim chybí příležitost k dalšímu vzdělání, založil v Mondragonu technickou střední školu. Pět jejích prvních absolventů, poté, co získali inženýrské tituly, založili v roce 1956 továrnu na petrolejová kamna. Organizačně měla továrna strukturu družstva - zakladatelé i zaměstnanci byli zároveň podílníky - a byla tak úspěšná, že brzy vzniklo podle jejího vzoru v Mondragonu a okolí několik dalších podobných výrobních družstev. V této fázi kněz rozhodl, že by bylo dobré mít vlastní družstevní banku, která by pro rozvoj družstev využila úspor místních lidí.
Nedbal skepse svých bývalých svěřenců a když zpočátku jeho plány odmítali, připravil sám všechny potřebné dokumenty, padělal dokonce jejich podpisy a v roce 1959 se zrodila Landkide Aurrezkia (Dělnická banka). Banka funguje dodnes a má lví podíl na dalším rozvoji Mondragonských družstev, kde dnes pracuje, resp. V polovině devadesátých let pracovalo 21 000 lidí.
Jak celý systém funguje? Banka má družstevní strutukturu, na jejím řízení se podílejí její členové i členové členských družstev. Družstva s bankou podepíší smlouvu, v níž se do jisté míry vzdávají své samostatnosti. Například se zavazují, že se nejnižší mzdy zaměstnanců jednotlivých družstev nebudou lišit od nejnižších mezd pracovníků banky o víc, než 10%, a že maximální mzdy jejich zaměstnanců nepřekročí trojnásobek mzdy minimální. Každé družstvo poskytuje bance měsíční informace o svém hospodaření a roční vyúčtování i plány na další rok, banka jeho hospodaření každé čtyři roky důkladně prověřuje. Smlouva družstva s bankou upravuje i výši vkladu jednotlivých členů výrobního družstva: Při vstupu do družstva musí každý zaplatit minimálně 80% a maximálně 120% částky, kterou stanovila banka jako členský podíl pro vlastní členy - zaměstnance banky. Členské podíly družstevníků - zaměstnanců družstev i banky - byly v té době dosti vysoké: činily ekvivalent roční minimální mondragonské mzdy. Na druhé straně tato mzda byla většinou vyšší, než bylo v kraji zvykem, navíc se členský podíl strhával zaměstnanci postupně ze mzdy po řadu let. Vysoké členské podíly zaměstnanců vycházely ze zásady, které se pevně držela banka i družstva: člen-zaměstnanec musí riskovat vlastní kapitál.A co za to?
Samozřejmě, že všichni členové-zaměstnanci výrobních družstev povinně vedli své účty u Landkide Aurrezkia. Kromě běžných výplat na tyto účty obdrželi každoročně i svůj členský podíl na zisku družstva - většinu si však směli vybrat až tehdy, když šli do důchodu. Do té doby dostávali na ruku nejprve určité procento (10-30%) z celkové částky, později už jen úrok, stejný jako z jakýchkoliv dalších peněz, které měli u banky uložené. "Členové tak vlastně poskytují svému zaměstnavateli - družstvu dlouhodobu půjčku s nízkým úrokem," cituje Douthwaite Davida Morrise, autora několika publikací o mondragonském systému.
Družstva se tedy vzdala významné části svých pravomocí ve prospěch banky, navíc jim platí určitý roční příspěvek. Vyplatilo se jim to? Co z toho vlastně mají? Dvě velmi zásadní výhody. První z nich jsou levné úvěry. Banka družstvům půjčuje s úrokem až o 5% nižším, než je běžné. To umožňuje i skutečnost, že mzdy bankovních ředitelů jsou (nebo donedávna byly) podstatně nižší, než jinde - dlouho platilo jak v družstvech, tak v bance již zmíněné pravidlo, že nejvyšší plat nesmí přesáhnout trojnásobek dohodnuté minimální mzdy.
Druhá výhoda, kterou mají družstva ze své symbiózy s bankou, spočívá v prvotřídním konzultačním servisu. Konzultační oddělení banky poskytuje družstvům zdarma zasvěcené poradenství v oblasti marketingu, vývozu, výrobních postupů i právních, personálních a dalších záležitostí. Radí i začínajícím družstvům. Když do banky přijde skupinka lidí s podnikatelským záměrem, zpracuje spolu s jejím zástupcem studii proveditelnosti, přičemž po dobu zpracování studie platí jeho mzdu. Když je banka s výsledkem spokojena, poskytne novému podniku půjčku ve výši 60% potřebného kapitálu, a vykazuje-li v prvních dvou letech ztrátu, může od banky dostat ještě jednu dlouhodobou půjčku. Velmi odlišná situace, říká Douthwaite, od Británie a Irska, kde jsou začínající podnikatelé odkázáni sami na sebe. Není pak divu, že 60% do tří let zkrachuje. z Mondragonských družstev, kterých je okolo stovky, zkrachovala během celé jejich historie pouze tři.Jdou špatným směrem?
Mondragonská družstva se stala pro mnohé inspirací a dosud se od nich můžeme učit. V osmdesátých a devadesátých letech začínají však pod tlakem mezinárodní konkurence i z dalších důvodů (mj. saturace trhu s domácími spotřebiči) z řady svých zásad ustupovat. Aby si udrželi schopné manažery, kterým začíná být družstevní etika vzdálená, upravují a v roce 1992 úplně ruší klauzuli o maximálním rozpětí mezi nejvyšším a nejnižším platem. Družstva podepisují smlouvy s novou centrální institucí, Mondragonskou družstevní korporací, a ztrácejí postupně svou autonommi: O jakýkoliv zisk se musí dělit s ostatními. Centrální korporace také omezuje rozsah výrobků a slučuje menší družstva do větších. Novým dělníkům často již nenabízejí členství v družstvu, aby bylo možné je v případě potřeby snáze propustit. "Mondragonská družstva tak postupně ztrácejí svou jedinečnost a začínají připomínat některé decentralizované americké společnosti," komentuje to David Morris. Otázka je, zda tento vývoj byl nutný, nebo zda bylo možné pokračovat jiným směrem.
Inspirace v půllitru
Britské building societies, nazývejme je stavební záložny, mají ještě mnohem starší původ, než Mondragonská družstva. První z nich vymyslela a realizovala skupina stálých hostů hostince U Zlatého kříže v Birminghamu v roce 1775. Začali každý týden společně spořit dohodnutou částku - do půllitru. Po dobu dalších padesáti let byl zrod každé nové stavební záložny spojen s některým hostincem.
Princip building society je jednoduchý: Dvacet lidí se domluví, že budou společně spořit. Každý z nich uspoří za rok částku, která se rovná dvacetině ceny domu. Po roce se sejdou a buď losem, nebo v aukci vyberou šťastlivce, který si za společně uspořenou částku postaví dům. V aukci vyhrává ten, kdo dobrovolně nechá v pokladně z peněz, na které má nárok, nejvyšší sumu - nevybere si tedy celou společně uspořenou částku. To, co společnosti zůstane, bude tvořit základ pro další spoření. Spoření pokračuje, přičemž člen, který si již svůj díl vybral a dům postavil, samozřejmě spoří, resp. splácí dál. Členové se mohou na začátku dohodnout, že od této chvíle bude člen - majitel nového domu platit dvojnásobné splátky, protože mu odpadl nájem, který platil v bytě. Disponuje tedy teoreticky větší hotovostí oproti ostatním. Takovéto pravidlo by zkrátilo dobu, za kterou si členové mohou v rámci systému dům opatřit. Největší nevýhoda systému je totiž délka čekací doby - při klasickém způsobu by vlastně poslední podílník dostal dům až za dvacet let.
Stavební družstva původně ukončovala svou činnost poté, co se poslední člen zabydlel ve svém. Postupně začala vznikat družstva, která pracovala trvale - bylo do nich možné vstupovat průběžně. Dalším zlepšovákem bylo otevření stavebních družstev i členům, kteří si nechtěli koupit dům. Ti za své peníze dostávali úrok, jejich vklady zvyšovaly kapitál družstva a umožňovaly pružnější poskytování půjček.
Dnešní britské building societies, podobně jako Mondragonská družstva, málo připomínají své předchůdce, které působily lokálně a přispívaly k udržení úspor v dané oblasti. V polovině devadesátých let jich z původních tisíců zůstala stovka, přičemž většinu trhu zabírá několik obrovských záložen, které se zbavují družstevní struktury a neoperují místně, ale celostátně.
"Inspirace z půllitru" by neměla takto zapadnout, soudí autor, protože jde o velmi cenný způsob recyklace místních finančních zdrojů. Její životaschopnost ostatně potvrzují i dánské mikrobanky JAK, fungující na podobném principu (SG 8/99).Pojišťovna trochu jinak
K zachování peněz v místním oběhu mohou přispět i pojišťovny. Douthwaite popisuje systém malých družstevních pojišťoven v Nizozemí. Ve vesnici Soest nedaleko Utrechtu funguje místní pojišťovnička, kterou zdejší farmáři založili již v roce 1885. Má 425 členů - pojišťenců, kteří se navzájem většinou znají. "To znamená, že těžko mohou podvádět. Kdyby někdo nahlásil nepravdivou nebo nafouknutou pojistnou událost, velmi rychle by se to rozneslo. Lidé takové věci sledují, protože větší pojistná událost se ihned odrazí ve výši pojistného, které musí zaplatit," vysvětluje Henk van Arkel, aktivista z Utrechtu, který v Soestu bydlí a u místní pojišťovny si nechal pojistit svůj dům s doškovou střechou, kterou koupil od místního farmáře. (Ten se přestěhoval do moderní novostavby naproti). Pojišťovna v Soestu, Statuten Soester Onderlinge Brandverzekering UA, je jednou z pětiset podobných družstevních holandských mini-pojišťoven. V případě menších pojistných událostí hradí škodu sami, z příspěvků členů a ze své rezervy. U větších si vypomohou navzájem a navíc jsou všechny pojištěny u vzájemné pojišťovny SOBH, v níž mnoho z nich vlastní členské podíly. Pojištění u těchto pojišťoven vyjde většinou levněji, než pojištění u komerčních firem.
Zázrak v South Shore
Poslední případ - revitalizace chicagské čtvrti South Shore - se od většiny dosud popsaných liší měřítkem (banka South Shore za dvacet let poskytla půjčky na obnovu 9 000 bytů, k činnosti podobného rozsahu je třeba kapitál okolo deseti milionů liber) i tím, že "hlavní hrdinka" není "alternativní", ale zcela klasická americká banka. Příklad je pozoruhodný tím, co takováto banka dokázala udělat pro podporu místního podnikání a regeneraci celé čtvrti, a ještě pozoruhodnější, když uvážíme, že si zachovala ziskovost - je velmi úspěšná i po komerční stránce.
Co se v South Shore stalo? z původně blahobytné čtvrti poblíž centra Chicaga na břehu jezera Michigan se mezi lety 1960 a 1970 odstěhovalo velké procento bělochů. V roce 1970 tu již 70% tvořili černoši. Banky usoudily, že nastane úpadek celé čtvrti a přestaly poskytovat místním podnikatelům úvěry. Většina bank South Shore opustila. Obvyklý ničivý cyklus - únik kapitálu z místa, odchod drobných podnikatelů a úpadek budov, rostoucí nezaměstnanost a beznaděj - tak běžný v jiných čtvrtích velkých měst, se v South Shore ale nerozběhl. Proč? Protože nastal zázrak, říká Douthwaite. V roce 1973 koupil jednu z posledních zbývajících místních bank, South Shore Bank, tým mladých idealistických bankéřů v čele s tehdy šestatřicetiletým Ronaldem Grzywinskim. Jejich cílem byla obnova čtvrti South Shore. Nejprve se podrobně seznámili se situací v diskusích s místními lidmi a nevládními organizacemi. Prodloužili pracovní dobu banky, nabídli hypotéky na koupi rodinných domů, a během čtyř let začali poskytovat půjčky místním lidem na renovaci celých obytných bloků. Využívali přitom i možnosti vládních dotací. Radili klientům a pomáhali jim vybírat projekty, které dokáží zvládnout. Pořádali setkání, kde si novopečení majitelé obytných domů vyměňovali zkušenosti se zkušenějšími. Revitalizace South Shore byla úspěšná, i když některé problémy, zejména nezaměstnanost, trvají. Banka je od roku 1983 zisková.
Idealistických bankéřů, jako je Grzywinski, je v USA zřejmě málo. Jak jinak si vysvětlit, že banky, jako je South Shore, byly v polovině devadesátých let v USA pouze čtyři? Jedna z nich, Southern Development Bancorporation z Arkansasu, svůj cíl popsala jako "směrování finančních a informačních služeb k místním podnikatelům s cílem umožnit občanům budování životaschopné a diverzifikované ekonomiky, nezávislé na velkých, vzdálených obchodních společnostech."
Informace a adresy: Mondragonská družstva: knihy Davida Morrise (The Mondragon system: Co-operation at Work, 1992 a The Mondragon Co-operative Corporation, 1992) a kniha Roy Morrison: We Build the Road as We Travel, 1991. Družstevní záložna: Ecology Building Society, 18 Station Road, Cross Hills, Keighley, Yorkshire BD20 5BR, Británie. Holandská vzájemná pojišťovna: SOBH, Meerndijk 11, 3454 HM de Meern, Nizozemí. Informace o South Shore bank: Malcolm Bush, Woodstock Institute, 407 South Dearborn (suite 550), Chicago, Illinois 60605, USA, e-mail: woodstck@wwa.com
Zpracováno podle knihy Richarda Douthwaitea: Short Circuit (Liliput Press, Dublin, 1996).
Vyšlo v upravené podobě také německy: Douthwaite, R., H. Diefenbacher: Jenseits der Globalisierung - Handbuch für lokales Wirtschaften. Matthias - Grünewald - Verlag, Mainz, 1998