Chcete dostávat upozornění na
aktualizace těchto stránek?

Počet návštěv:

od 18.9.2001

Petr Harasimovič: Analýza alternativního platebního systému LET Systém (str. 1/5)

1. Směna

Ekonomie se zabývá otázkou rozdělování zdrojů a výstupů. Pokud existuje soukromé vlastnictví, probíhá toto rozdělování prostřednictvím směny. Ve směně může člověk získat komoditu, kterou potřebuje, ať už ke spotřebě nebo k dalšímu použití při výrobě, výměnou za nějakou jinou komoditu, které si cení méně. Člověk tak není nucen vyprodukovat si vše, co potřebuje k uspokojení svých potřeb, ale požadované statky může získat prostřednictvím směny. Směna tedy umožňuje specializaci na ten druh činnosti, kterou je konkrétní jednotlivec schopen vykonávat nejefektivněji, resp. v níž má komparativní výhodu. To mu umožní vyprodukovat více a díky směně také více spotřebovávat. Z mikroekonomie víme, že čím více člověk spotřebovává, tím vyšší má užitek. Směna tak zvyšuje užitek všech zúčastněných agentů.

Transakční náklady

Jakým způsobem agenti provádí směnu záleží na institucionálním uspořádání společnosti, v níž směna probíhá, a na transakčních nákladech. Jednotná definice transakčních nákladů však neexistuje. Keneth Arrow definuje transakční náklady jako "náklady na provoz ekonomického systému". Erik G. Furubotn a Rudolf Richter považují transakční náklady za "náklady na zdroje použité na tvorbu, udržování, používání, změnu atd. institucí a organizací". Podle Douglasse C. Northe transakční náklady "sestávají z nákladů na zjištění podstatných vlastností předmětu směny a z nákladů na ochranu práv a kontrolování a vynucování dohod". Thráinn Eggertsson zase o transakčních nákladech říká, že "transakční náklady jsou náklady, které vznikají, když jednotlivci směňují vlastnická práva k ekonomickým aktivům a vynucují svá výlučná práva". Tyto definice však říkají jinými slovy totéž. Furubotn a Richter (2000) pak rozlišují mezi tržními, manažerskými a politickými transakčními náklady. Manažerské transakční náklady jsou spojeny s transakcemi prováděnými uvnitř firmy, politické transakční náklady zase s provozováním a přizpůsobováním institucionálního rámce státu. Tržní transakční náklady pro ně představují "náklady na používání trhu". Jde tedy o náklady spojené se směnou a zahrnují náklady na získávání informací, vyhledání obchodního partnera, vyjednávání, provedení rozhodnutí, monitorování a vynucování plnění dohodnutých podmínek.

My se soustředíme na transakční náklady směny, které si definujeme jako "reálné náklady, které musí agenti vynaložit na provedení směny". Budeme je chápat ve smyslu výše zmíněných tržních transakčních nákladů, ale zahrneme do nich také dopravní náklady. Protože zdroje vynaložené tímto nikoliv produktivním způsobem (tj. ne na výrobu) nemohou být využity ke spotřebě , transakční náklady představují náklady ve formě ušlého užitku. Jednotlivým složkám transakčních nákladů směny věnujeme větší pozornost dále v textu.

O agentech předpokládáme, že se snaží maximalizovat svůj užitek. Jelikož transakční náklady jsou reálné zdroje, které musí agent vynaložit, pokud chce vyměnit své vybavení za požadovaný spotřební koš, snaha o maximalizaci užitku ho přiměje k hledání způsobu, jak tyto náklady snížit.

Různé způsoby směny s sebou nesou různé transakční náklady. Proto budeme analyzovat jednotlivé druhy směny, abychom zjistili, který z nich je nejvíce snižuje, a prozkoumáme roli institucí při volbě toho nejvhodnějšího.

Přímá směna a problém dvojnásobné shody potřeb

Nejjednodušší a také nejpřirozenější formou směny je přímá směna. Přímou směnu si můžeme definovat jako "směnu, při níž se žádné straně nezvýší neuspokojená poptávka ani přebytečná nabídka". Tato definice říká, že každý účastník přímé směny v ní obdrží přesně to, co požadoval, resp. neobdrží nic, co nechtěl. Tuto definici můžeme interpretovat také tak, že přímá směna slabě zvyšuje užitek agentů (ve smyslu zvýší nebo alespoň nesníží).

Princip přímé směny si ilustrujme na příkladu. Předpokládejme, že nějaký švec potřebuje džbán. Vyrobí tedy jeden pár bot a vydá se s ním na trh, kde za něj požaduje onen džbán, případně jiné nádobí. Najde nějakého hrnčíře a nabídne mu obchod. V případě, že hrnčíř má na prodej přesně to, co švec požaduje, a je ochoten vyměnit to za jeden pár bot, obchod uzavřou. Právě provedli přímou směnu. Za své zboží obdrželi něco, co požadovali za účelem uspokojení svých potřeb. Jejich užitek vzrostl a oba jsou spokojeni.

Věc však není tak jednoduchá. Aby mohli uzavřít obchod, musí mít na prodej to, co druhá strana požaduje. Musí dojít k tzv. dvojnásobné shodě potřeb. V kontextu našeho příkladu to znamená, že hrnčíř musí mít na prodej džbán (protože jej požaduje švec) a zároveň musí chtít boty (protože ty švec nabízí). Jestliže jedna z těchto dvou podmínek není splněna, k obchodu nedojde a náš švec musí najít jiného hrnčíře, který boty bude chtít a bude mít na prodej požadovaný džbán. Toto hledání může trvat docela dlouho. Pokud je na trhu n hrnčířů a pouze jeden z nich je ochoten přijmout ve směně boty výměnou za svůj džbán, může ševce čekat až n pokusů o uskutečnění požadované transakce. A čím déle hledání trvá, tím vyšší jsou transakční náklady. Ty lze snížit, pokud by agent měl dostatečné informace o tom, kdo co na trhu poptává a nabízí. Na získání těchto informací by však také musel vynaložit nějaké náklady.

Nejenže u přímé směny mohou být transakční náklady značně vysoké, ale může se stát, že v důsledku neexistence dvojnásobné shody potřeb nebude přímá směna vůbec uskutečnitelná. Například v situaci, kdy na trhu jsou tři agenti A, B a C, z nichž každý nabízí a poptává jeden statek a to tak, že agent A požaduje statek od agenta B, ten požaduje statek od agenta C a ten zase od agenta A. Žádná dvojice agentů nesplňuje podmínku dvojnásobné shody potřeb a přímá směna tak není možná, ačkoli existuje způsob, jak rozdělit jednotlivé statky mezi agenty A, B a C tak, aby byla splněna podmínka přímé směny. Tj. žádnému agentu by nevzrostla jeho neuspokojená poptávka ani přebytečná nabídka žádné z komodit, které drží.

Viděli jsme, že problém dvojnásobné shody potřeb může představovat vážné omezení směny. Budeme se proto snažit zjistit, zda existuje jiný způsob směny, který se dokáže vypořádat s problémem dvojnásobné shody potřeb lépe než přímá směna. Takový způsob směny by měl zejména umožnit agentům vyměnit jejich vybavení za požadovaný spotřební koš. Měl by tedy umožnit provedení těch transakcí, které snižují přebytečnou nabídku a neuspokojenou poptávku na trhu. Ideální způsob směny je pak ten, který to dokáže s nejnižšími náklady.

Centralizovaná směna

Problémy s nalezením obchodního partnera mohou přivést některé podnikavější jednotlivce na myšlenku vytvořit organizovaný trh, kde by bylo možné vyměnit cokoli za cokoli. To znamená, že nějaký agent naakumuluje dostatečné zásoby všech statků, které se v dané ekonomice směňují, a bude ochoten kterýkoli z nich za určitou cenu vyměnit za libovolný statek, který mu jiný agent ve směně nabídne. Vznikne tak vlastně obchod, kde lze koupit a prodat cokoli.

Takovéto uspořádání směny zcela odstraní problém dvojnásobné shody potřeb a výrazně tak sníží ostatním agentům transakční náklady směny. Část těchto nákladů se však přesune na obchodníka. Ten bude muset jednak vynaložit náklady na skladování (a zejména na akumulaci potřebných zásob) a jednak bude muset organizování trhu věnovat svůj čas, který tudíž nebude moci využít na nějakou produktivní činnost. 17,18 Vznikne tak profese zaměřená nikoliv na výrobu, nýbrž na "pouhé" snižování transakčních nákladů někoho jiného.

Protože tato služba, kterou tímto obchodník ostatním agentům poskytuje, s sebou také nese náklady, bude si obchodník k prodejní ceně účtovat nějakou přirážku. Ta musí být natolik vysoká, aby motivovala obchodníka k organizování takového trhu, ale zároveň nesmí odrazovat výrobce od tohoto způsobu směny. To znamená, že koš statků, který jednotliví agenti chtějí spotřebovávat jim musí poskytovat alespoň takový užitek, jako koš, který by mohli získat při dosud používaném způsobu směny. Pro obchodníka platí totéž s tím rozdílem, že svůj spotřební koš srovnává s košem, jenž by mohl spotřebovávat, kdyby pracoval v libovolném odvětví, jež si zvolí.

Centralizovaná směna vznikne tehdy, budou-li náklady obchodníka nižší než o kolik poklesnou transakční náklady všem agentům dohromady a za předpokladu, že obchodník bude schopen vynaložit počáteční náklady nezbytné k založení obchodu. V malých společnostech mohou být transakční náklady natolik nízké, že se jim centralizace směny nevyplatí. Pro vznik centralizované směny je tak nutná určitá minimální velikost komunity. Naopak maximální velikost ekonomiky se zdá být neomezená. Se vzrůstajícím objemem obchodování sice rostou obchodníkovy náklady, ale také rostou jeho příjmy. Ale např. Noguera (2000) ukazuje, že v důsledku existence dopravních nákladů je rozsah ekonomiky územně omezen vzdáleností výrobců od obchodníka a dopravní technologií. Pokud je výrobce příliš vzdálen od centra, pokles nákladů na vyhledání obchodního partnera plynoucí z centralizace směny není dostatečný pro provedení směny s obchodníkem. Existuje tak mez, za niž se ekonomika nerozšíří. Naproti tomu Clower (1977) ukazuje, jak se i v prostředí organizované směny může rozšířit nepřímá, potažmo peněžní, směna, která již takto limitována není.

Nepřímá směna a role informací

Problém dvojnásobné shody potřeb může vyřešit také nepřímá směna. Ta probíhá tak, že agent nevymění svůj statek za původně požadovaný, nýbrž za jiný, který sice nechce spotřebovávat, ale který za něj obratem vymění. V našem příkladu uvedeném výše je pravděpodobné, že dříve či později švec najde hrnčíře, který prodává džbán. Nicméně není jisté, zda tento hrnčíř bude chtít za svůj džbán ševcovy boty, protože nové boty se nekupují každý den. Pokud se ševci nepodaří nalézt hrnčíře majícího zájem o boty, nezbude mu nic jiného, než se uchýlit k nepřímé směně, tj. zjistit, co hrnčíř za džbán požaduje a najít někoho, kdo to má a je ochoten to vyměnit za boty. S touto věcí se pak vrátí za hrnčířem a odnese si svůj džbán. Nepřímá směna však problém dvojnásobné shody potřeb také spolehlivě nevyřeší, pouze ho přesune od jedné dvojice agentů k jiné. Pokud například hrnčíř požadoval za džbán kalhoty, musel náš švec nalézt krejčího, který měl na prodej kalhoty a chtěl boty. To mohlo být stejně problematické jako uzavřít obchod s hrnčířem.

Nepřímá směna však dokáže vyřešit problém, na který jsme narazili v příkladu se třemi agenty a třemi statky. V něm žádná z dvojice agentů nesplňovala podmínku dvojnásobné shody potřeb nutnou k provedení oboustranně výhodné transakce. Přitom však bylo možné rozdělit tyto tři statky mezi agenty A, B a C tak, aby každý dostal statek, který požadoval. Pokud agent A požaduje statek po agentovi B, ten po agentovi C a ten zase po agentovi A, může agent A vyměnit svůj statek s agentem C a ten pak dále vyměnit s agentem B. Musí však vědět, co který agent poptává a co nabízí. Pokud je agentů na trhu málo, není to až takový problém. Rozšíříme-li však tento příklad např. na sto agentů a sto statků, je situace již podstatně složitější. Alespoň jeden z agentů (např. agent A) musí znát poptávky a nabídky všech ostatních, aby byl schopen dosáhnout zamýšlené výměny. Navíc však musí postupně vyměňovat jednotlivé statky dokud nezíská statek, který je s ním agent B ochoten vyměnit. V tomto případě jej čeká devadesát devět transakcí.

Samozřejmě by pro agenta A bylo jednodušší, kdyby takto postupovali všichni zbývající agenti, kteří se na této nepřímé výměně statku A za statek B podílí. Pokud všichni agenti znají rozložení poptávek a nabídek, mohou každý dosáhnout požadované výměny při provedení nejvýše dvou transakcí. V tom případě nemusí jít agent A za agentem, který požaduje statek A a postupně se přibližovat kýžené výměně statku A za B, nýbrž může jít přímo za agentem B a nabídnout mu obchod. Pokud zná agent B rozložení poptávek a nabídek, přijme statek A, protože ví, že někde na konci řetězce je agent, který chce statek A spotřebovat. Ilustrujme si to na následujícím příběhu.

"Představte si významného učence, který je na cestách daleko od domova. Zastaví se v hotelu a požádá o nocleh na jednu noc. Recepční odpoví: "Bude to patnáct dolarů (účetní jednotka)." Významný učenec souhlasí a vyndá z kufru svého auta výtisk své nejnovější knihy. "Zde je výtisk mé nejnovější knihy. Prodává se za patnáct dolarů (účetní jednotka)." "Dobře, zde je Váš klíč. Příjemný pobyt." Hoteliér pak prodá knihu za mýdlo v hodnotě patnácti dolarů. Prodejce mýdla pak zašle knihu výrobci čistících prostředků jako platbu za saponát. Ten pak zaplatí knihou dividendy svému akcionáři. Akcionář pak pošle knihu jako kapesné svému synovi, který studuje na přední univerzitě, kde se text významného učence používá ve stěžejním kurzu. Mladík vymění knihu se studentem navštěvujícím tento kurz, za kontraband v hodnotě patnácti dolarů, který pak spotřebuje." (Ostroy, J.M., Starr, R.M. 1974, str. 1093 - vlastní překlad)

Dnes se nám zdá naprosto nepředstavitelné, že by směna měla probíhat takovým způsobem. Je velmi málo pravděpodobné, že by si nechal majitel hotelu zaplatit nějakou odbornou knihou. Pokud však chce knihu, spotřebovat dojde k dvojnásobné shodě potřeb a uzavření obchodu nic nebrání. Ale že by si tu knihu nechal jen proto, aby ji mohl vyměnit za mýdlo? A proč by ji měl chtít prodejce mýdla nebo výrobce čistících prostředků? To už nemůže být náhoda. A vskutku není. Jenže takhle taky směna obvykle neprobíhá. Aby byl hoteliér ochoten přijmout knihu jako platbu za nocleh, musel by vědět, že ji od něj přijme prodejce mýdla jako platbu za mýdlo. Aby ji ten přijal jako platbu za mýdlo, musel by zase vědět, že ji od něj přijme výrobce čistících prostředků atd. Aby tedy prodejce přijal ve směně komoditu, kterou nechce spotřebovat, ale jen opět vyměnit, musel by nejen znát poptávky svých obchodních partnerů, ale také poptávky obchodních partnerů obchodních partnerů ... svých obchodních partnerů. Musel by tedy znát celý transakční řetězec až ke konečnému spotřebiteli.

V tomto příkladu by tedy hoteliér musel vědět, že jeden z obchodních partnerů jednoho z obchodních partnerů ... jeho obchodního partnera má syna, který je schopen tuto knihu vyměnit s konečným spotřebitelem. A nejen to. Vědět by to museli i všichni agenti v tomto řetězci. Pokud by tomu tak opravdu bylo, nemá hoteliér důvod odmítnout tuto transakci. Pokud by naopak hoteliér celý tento transakční řetězec neznal, musel by učenec zjistit, od koho hoteliér kupuje mýdlo a vyměnit s ním mýdlo v hodnotě patnácti dolarů za svoji knihu. Pokud by zbylou část řetězce neznal ani prodejce mýdla, musel by učenec postupně nabízet knihu jeho dodavatelům a dodavatelům jejich dodavatelů, až by narazil na někoho, kdo je ochoten knihu přijmout. Po tomto řetězci by se pak musel vrátit zpět k hoteliérovi. Náklady na provedení takové transakce by tak při nedostatku informací byly natolik vysoké, že by provedení této transakce úplně znemožnily.

Informace o celém transakčním řetězci však nikdo mít nemůže. Navíc se nejedná jen o jeden řetězec, protože při každé transakci vzniká nový. Je možné mít pouze část těchto informací. Ty lze získat zejména z transakční historie jednotlivých agentů. Každý agent by musel vědět, s čím a s kým obchodují jeho obchodní partneři. I se získáváním těchto informací jsou však spojeny náklady, stejně jako se směnou. Např. Brunner a Meltzer (1971) tak vedle transakčních nákladů směny zavádějí ještě náklady na investice do informací. Hledání a vyhodnocování informací vyžaduje čas, který by mohl být využit k výrobě nebo také k uskutečnění směny, tj. hledání obchodního partnera. Naproti tomu znalost relevantních informací agentovi náklady na provedení směny sníží. Existuje tak kompromis mezi informacemi a časem, resp. mezi náklady na informace a transakčními náklady směny. Obdobně jako u centralizované směny je možné tyto náklady nebo alespoň jejich část přesunout na jednoho agenta, který se bude specializovat na získávání informací, na snižování nákladů na jejich získávání nebo na snižování jejich potřeby. Na rozdíl od centralizované směny však nebude mít tak vysoké náklady na vybavení a skladování. Pokud by se podařilo snížit náklady na informace na nulu, problém dvojnásobné shody potřeb by zmizel a transakční náklady směny by se zúžily jen na dopravní náklady.

Příkladem jak snížit náklady na informace, resp. potřebu informací ve směně mohou být ceny. Pokud se v barterové ekonomice spotřebovává n statků, existuje až n(n?1)/2 trhů, kde se tyto statky směňují jeden za druhý. Přitom se na každém trhu utváří jiná cena. Pokud chce agent provést nepřímou směnu a rozhoduje se mezi několika transakčními řetězci, musí také znát ceny všech statků, které do každého z těchto řetězců vstupují a musí být schopen sledovat jejich změny. Pokud ceny těchto statků nezná, hrozí mu, že zvolí řetězec, který mu nepřinese nejpreferovanější spotřební koš, ve srovnání s jiným zvažovaným řetězcem. Náklady na zjištění všech relevantních cen jsou však při určité délce a množství řetězců značné, a tak musí opět volit mezi rizikem provedení neoptimální směny a vynaložením dodatečných nákladů na získávání informací o cenách. Tento problém se však dá zmírnit zavedením společné účetní jednotky, v níž budou agenti vyjadřovat ceny směňovaných statků. Množství cen v ekonomice se tak sníží z n(n-1)/2 na n, resp. n-1 budou-li ceny vyjadřovány v některém ze statků (tzv. numeraire), jeho cena pak bude rovna jedné. Tím se sníží množství informací, které budou muset agenti znát, při zachování decentralizace a barterového charakteru směny. Výhody ze zavedení společné účetní jednotky lze přirovnat k výhodám z používání standardizovaných měrných jednotek pro měření např. šířky, délky, teploty a dalších veličin.

Ani při zavedení společné účetní jednotky však nutnost získávat informace o cenách statků úplně nezmizí. Zpravidla se totiž, jak upozorňuje George J. Stigler , budou lišit i ceny stejného statku u jednotlivých prodejců. Agenti tak budou muset volit kompromis mezi náklady na vyjednávání o cenách, resp. vyhledávání obchodního partnera, který požaduje nižší cenu, a náklady na informace.

Armen A. Alchian zdůrazňuje roli jiného typu informací. Každý agent si musí ověřit vlastnosti statku, který ve směně obdrží. Nejedná se jen o kvalitativní vlastnosti, na nichž závisí funkčnost statku, ale také širší podmínky, které ovlivňují kvalitu spotřeby daného statku. Příkladem může být koupě domu. Kupující si musí nejen ověřit, jak a z čeho je dům postaven, ale také stav vlastnických práv k domu či k pozemku (tj. musí ověřit např. existenci věcného břemene) nebo podmínky v lokalitě, kde dům stojí. Mezi ty patří např. blízkost rušné silnice nebo hluční sousedé. Náklady na získání všech relevantních informací o daném statku tak mohou být značně vysoké. Aby mohla být směna provedena, musí podle Alchiana dojít k "dvojnásobné shodě informací". To znamená, že každý z agentů musí mít k dispozici všechny relevantní informace o vlastnostech statku, který ten druhý ve směně nabízí. Agenti tak opět volí mezi náklady na informace a rizikem uzavření nevýhodné transakce. V některých případech mohou být jak náklady na informace tak riziko natolik vysoké, že provedení transakce úplně znemožní. Agenti tak ve snaze snížit tyto náklady budou preferovat ve směně statky, u nichž jsou náklady na získání všech relevantních informací nižší , a uchýlí se tak k nepřímé směně i v případě, kdy by bylo možné provést přímou směnu. K přímé směně nedojde právě proto, že není dosaženo dvojnásobné shody informací.

Časový nesoulad mezi výrobou a spotřebou

Směna s sebou nese ještě jeden problém, než jen problém dvojnásobné shody potřeb. Je běžné, když chce agent spotřebovat nějaký statek později, než kdy získá své vybavení. V okamžiku, kdy získá vybavení, tedy nemá důvod vstupovat do směny, protože žádný statek pro něj nemá užitnou hodnotu . Pokud odložení směny na dobu, kdy bude chtít uskutečnit plánovanou spotřebu, nebude pro agenta představovat dodatečné náklady, není v tom problém. Předpokládejme však, že agent vyrobí statek, který rychle ztrácí hodnotu (např. potraviny), tj. čím více času uplyne od jeho výroby, tím nižší užitek svému spotřebiteli poskytne bez ohledu na jeho preference , nebo s jehož skladováním jsou spojeny značné náklady. Pokud agent odloží směnu, hodnota jeho vybavení se sníží a směna mu přinese nižší množství požadovaného statku.

Pokud se rozhodne provést směnu ihned, hodnota jeho vybavení a potažmo získaného spotřebního koše bude vyšší. Před agentem však vyvstává otázka, za co své vybavení směnit. Pravděpodobně s každým statkem budou spojeny nějaké náklady. I v případě, že jeho hodnota zůstává v čase konstantní, musí agent vynaložit dodatečné náklady na jeho skladování. Ty se také budou u různých statků lišit. Agent se tak bude snažit získat ve směně statek s co možná nejnižšími náklady na skladování. Pokud navíc nevymění své vybavení za statek, který bude chtít v budoucnu spotřebovat, bude muset vynaložit další náklady na opětovnou směnu přechodně drženého statku.

Existuje však způsob, jak tyto náklady eliminovat. Pokud se agent dohodne s obchodním partnerem, že mu poskytne svůj statek ihned a obdrží od něj požadovaný statek až v okamžiku, kdy jej bude chtít spotřebovat, ponese jen náklady na uzavření transakce. Tyto náklady však ve skutečnosti mohou být mnohem vyšší než náklady na skladování přechodně drženého statku. Do hry totiž vstoupí nový druh transakčních nákladů. Dojde-li k okamžitému vyrovnání transakce, agentovo vybavení je dáno hodnotou statku, který drží, přesněji tedy jeho schopností statek co nejvýhodněji a s co nejnižšími transakčními náklady na trhu vyměnit. Jestliže má však dojít k vyrovnání transakce v budoucím období, vlastní agent pohledávku, jejíž hodnota nezáleží jen na jeho jednání. Protistrana nemusí být schopna nebo také ochotna podmínky obchodu dodržet, nesplní je v plné výši apod. Agent tak nese riziko, že hodnota jeho pohledávky bude nižší nebo dokonce nulová. Toto riziko lze sice snížit, ale zase musí investovat do zajištění dostatečných informací o obchodním partnerovi (např. jeho transakční historie) nebo žádat poskytnutí nějakých záruk. Nedojde-li i přesto ke splnění podmínek dohody, ponese náklady na vymáhání jejich splnění.

Existence těchto nákladů je důsledkem asymetrie informací mezi prodávajícím a kupujícím. Kdyby měl náš agent jakožto prodávající stejné informace o schopnosti kupujícího vyrovnat transakci a o jeho úmyslech, nesl by pouze riziko neočekávaných událostí jako jsou přírodní katastrofy apod., které je v tom případě stejné pro oba agenty. Rozdílný je pouze dopad takové události na jednotlivé agenty, což však lze v dohodě upravit.

Asymetrie informací však nezvyšuje transakční náklady jen prodávajícímu. Kupující musí prodávajícího přesvědčit o své schopnosti kontrakt vyrovnat a o svých úmyslech nepoškozovat jeho zájmy. Musí tak nést náklady na poskytování dostatečných informací prodejci nebo náklady spojené s poskytnutím nějaké záruky. Pokud jsou tyto náklady příliš vysoké, nezbyde mu než použít nepřímou směnu.

Pomoci snížit náklady na zajištění kontraktu mohou dobře fungující instituce. Jestliže je ve společnosti patřičně rozvinut systém vynucování práva a jestliže funguje dostatečně rychle, klesá riziko záměrného poškozování věřitele a i v případě, že ke splnění podmínek dohody z jakéhokoli důvodu nedojde, věřitel bude odškodněn. Náklady na zajištění kontraktu klesají také v případě, kdy ve společnosti fungují instituce, které přispívají ke snižování asymetrie informací. Tyto instituce však nemohou problém asymetrie informací odstranit zcela a i dobře fungující soudní systém řeší situaci až ex post. Tedy teprve když dojde ke škodě.

Peněžní směna

Z předchozího výkladu je zřejmé, že transakční náklady nebudou u všech statků stejné. S některými statky budou spojeny nižší náklady na jejich skladování, u jiných bude zase snazší ověřit jejich skutečné vlastnosti apod. Transakční náklady směny tak budou záležet také na tom, jaké statky agenti směňují. Přirozená snaha agentů o snížení transakčních nákladů je pak povede k tomu, že budou ve směně více preferovat statky, které jim umožní transakční náklady nejvíce snížit. Přitom nezáleží jen na jejich fyzických vlastnostech, protože ty ovlivňují pouze část transakčních nákladů. To, jakým statkům budou dávat agenti přednost, záleží na tom, která složka transakčních nákladů je u nich dominantní. R. Clower zdůrazňuje skladovací náklady, A. Alchian náklady na ověření kvality statku apod. Carl Menger zase ukazuje, jak se agenti snaží překonávat problém dvojnásobné shody potřeb.

Jak bude čím dál více agentů upřednostňovat určitý druh statku, nepřímá směna vyústí v peněžní směnu. Peněžní směna je krajním případem nepřímé směny. Je charakteristická tím, že při ní agenti používají jednotný prostředek směny - peníze. Peníze si definujeme jako "obecně uznávaný prostředek směny". To znamená, že je to komodita, kterou jsou všichni agenti (nebo alespoň většina) ochotni přijmout ve směně jako platbu při vyrovnání transakce.

Pokud jsou všichni agenti ochotni přijímat ve směně stejnou komoditu, zaniká problém dvojnásobné shody potřeb a směna se výrazně zjednoduší. Švec už nemusí hledat hrnčíře, který chce boty. Stačí, když nalezne hrnčíře, který má džbán, a zaplatí mu za něj penězi. Pokud potřebuje hrnčíř kalhoty, najde krejčího a zaplatí mu penězi, které dostal od ševce. Při použití obecného prostředku směny se už musí shodnout jen na ceně.

Odpadne-li problém dvojnásobné shody potřeb, není ani nutné centralizovat směnu vytvářením obchodů, které jsou ochotny akceptovat ve směně libovolný statek. Směna se tak decentralizuje a poklesnou zdrojové náklady.

Peníze také snižují potřebu informací. Agent už nemusí znát celý transakční řetězec. Jediné, co potřebuje vědět, je, že obchodní partneři obchodních partnerů ... jeho obchodního partnera používají stejný prostředek směny. A že tomu tak bude, je v peněžní ekonomice samozřejmost. Nebo je to alespoň nanejvýš pravděpodobné.

Náklady na ověření kvality, na skladování či na dopravu statku závisí na jeho fyzických vlastnostech. Snaha o minimalizaci transakčních nákladů však povede agenty k preferenci statků, jejichž vlastnosti jsou v tomto směru optimální.

Peníze tak dokáží snížit transakční náklady směny více, než předchozí způsoby směny. Přesto je nedokáží zcela odstranit. Agenti stále musí nést náklady na používání a držbu peněz (např. náklady na ověření pravosti, na zabezpečení apod.). To je důvod, proč značná část transakcí i ve vyspělých ekonomikách probíhá pomocí přímé směny. K tomu, abychom mohli říci, proč to tak je, musíme do naší analýzy zahrnout vliv institucí.

Instituce

Instituce budeme považovat za "společenské uspořádání či pravidlo regulující vzájemné vztahy mezi jednotlivci i mezi společenskými skupinami". Jsou to "uznávané normy chování jako tradice, zvyky a právní normy". Douglass C. North zase přirovnává instituce k pravidlům hry ve společnosti.

Instituce mohou být jak formální tak neformální. Formální instituce jsou uměle vytvořená pravidla, která agentům zakazují nebo naopak nařizují určitý způsob chování. Dodržování těchto pravidel si vynucují použitím násilí. Neformální instituce jsou naopak nepsaná pravidla, která se postupně vyvinula ze vzájemné interakce jednotlivých členů společnosti (např. tradice a zvyky) a která její členové dodržují zcela dobrovolně. Jednání agentů ovlivňují zvyšováním transakčních nákladů na nežádoucí chování.

"Instituce ovlivňují výrazně množinu alternativních způsobů jednání , dostupných ekonomickým subjektům, a spoluurčují relativní náklady a výnosy jednotlivých činností." Tím, že omezují množinu možného chování, snižují instituce transakční náklady na informace ostatním agentům ve společnosti. Každý agent tak ví, jak se ostatní agenti zachovají v určitých situacích, resp. jak se určitě chovat nebudou. Navíc také snižují agentům náklady na zajištění se před důsledky nežádoucího chování ostatních agentů. Některým agentům však transakční náklady naopak zvyšují.

Nabízí se tedy otázka, proč by agenti měli tato pravidla dodržovat, když je tak svazují. H. Margolis zastává názor, že agenti mají dva typy užitkových funkcí. Jedna z nich vychází ze společensky orientovaných preferencí a ta druhá z vlastních individuálních preferencí. Agenti pak hledají kompromis mezi oběma těmito funkcemi. Ačkoliv může být pro agenta výhodné pravidla porušit, pro společnost jako celek je jistě lepší, když všichni její členové pravidla dodržují. A protože na agentův užitek má vliv i blaho společnosti, pravidla porušovat nebude. Naproti tomu současná mikroekonomie předpokládá, že každý agent se snaží maximalizovat svůj užitek a jedná čistě podle svých vlastních sobeckých zájmů, tedy že zájem společnosti vůbec nezohledňuje. Přitom poměřuje očekávaný užitek a náklady plynoucí z jeho jednání. Přijmeme-li tento předpoklad, dojdeme k závěru, že to, jestli budou agenti dodržovat pravidla, ať už formální či neformální, vždy záleží na očekávaných výnosech a nákladech z jejich dodržování. Agenti tak budou dodržovat pravidla, jestliže výhody převýší nad nevýhodami.

V tomto směru jsou účinnější neformální instituce. Společnosti, v nichž neformální pravidla mají značný vliv na chování jejich členů, jsou charakteristické vysokým stupněm vzájemné důvěry mezi členy. Tato důvěra významně snižuje transakční náklady, protože prakticky eliminuje riziko jednání, které by některého člena poškozovalo. Z tohoto stavu mají prospěch všichni, protože se jeden na druhého mohou spolehnout. Výhody z dodržování pravidel jsou tak velmi vysoké. Protože pravidla jsou neformální, společnost si jejich dodržování nevynucuje násilím, ale nástrojem pro zajištění jejich dodržování je pouze hrozba ztráty výhod, které poskytuje. Čím větší tedy budou výhody, tím větší budou ztráty při porušení pravidel. Agent který tato pravidla poruší se vystavuje tlaku společnosti, který ho nejen přiměje odčinit následky, ale navíc mu může způsobit další náklady způsobené ztrátou důvěry v jeho jednání. Extrémním důsledkem může být naprostá izolace agenta od zbytku společnosti, která ho připraví o všechny výhody, které mu společnost poskytovala. Poněvadž člověk je společenský tvor, může být vyloučení ze společnosti opravdu citelnou hrozbou. O tom svědčí i to, že v pravěkých kmenech bylo vyloučení z kmene nejvyšším trestem. V případě neformálních omezení jsou tak náklady plynoucí z jejich porušení natolik vysoké, že agenty účinně odrazují od takového jednání.

Dobře fungující neformální instituce tak dokáží významně snížit transakční náklady směny. Eliminací rizik plynoucích z problému asymetrie informací umožní agentům provádět směnu formou odložených plateb nebo multilaterálního clearingu. To znamená, že agenti si navzájem poskytují nějaká plnění a protiplnění obdrží někdy jindy za předem nespecifikovaných podmínek a dokonce mohou protiplnění obdržet od jiné osoby, než které plnění poskytli sami. Takto mohou agenti obejít problém dvojnásobné shody potřeb. J. M. Ostroy k tomu říká:

"Výhody ze směny mohou být rozšířeny, nejsou-li jednotlivci nuceni při každém obchodu vyrovnávat hodnotu toho, co koupí, a toho, co prodají. Ale zájem především o svůj vlastní prospěch, hnací síla obchodu, jim neumožní si tyto výhody uvědomit."
(J. M. Ostroy 1973, str. 597 - vlastní překlad)

Pokud však ve společnosti dobře fungují neformální instituce, tak to možné je. Toto je častý způsob směny např. na vesnicích, kde se sousedé dobře znají, často už od dětství, a důvěřují si. Agent potřebuje pomoci opravit střechu, a tak požádá svého souseda o pomoc. Ten mu ochotně pomůže, protože ví, že až on sám bude něco potřebovat, tak mu jeho soused svůj "dluh" splatí. A když toho nebude schopen, udělá to za něj některý jeho přítel, kterému to on zase nějak vynahradí. Bude-li například soused, který mu pomáhal opravit střechu, potřebovat opravit auto, udělá to za něj jeho syn automechanik.

To však nemusí platit vždy. Identifikovat podmínky, za kterých jsou neformální instituce opravdu účinné, nám může pomoci teorie her. Situace, kdy se každý agent rozhoduje, zda porušit či neporušit pravidla a kdy výhody z toho plynoucí jsou závislé i na rozhodnutí ostatních agentů, je příkladem vězňova dilematu. Ve vězňově dilematu je pro agenty výhodné spolupracovat (tj. dodržovat pravidla), ale pro každého jednotlivého agenta je naopak výhodnější pravidla porušit. To znamená, že každý agent raději pravidla poruší, přestože výsledná situace pro něj bude horší, než kdyby je všichni dodržovali. To platí, pokud se hra hraje jen jednou nebo má konečný počet opakování. Když totiž hra skončí, agenti nebudou "potrestáni" za porušení pravidel a nemusí tak čelit následkům svého jednání.

Hraje-li se hra neomezeně dlouho, agentům se již nevyplatí pravidla porušovat, protože jednorázový zisk z porušení pravidel nebude dostatečný, aby vykompenzoval ztrátu výhod ze vzájemné spolupráce s ostatními agenty v budoucích obdobích. To však platí jen pro nekonečný počet opakování hry. Pokud se agenti začnou domnívat, že se blíží konec hry, budou poměřovat jednorázový zisk z porušení pravidel s předpokládanou ztrátou výhod ze spolupráce. Čím je konec hry pravděpodobnější, tím vzrůstá pravděpodobnost porušení pravidel a poškození ostatních agentů.

Agenti tak budou dobrovolně spolupracovat jen pokud se hra bude hrát nekonečně dlouho, se stále stejnými hráči a zejména, pokud je porušení pravidel ostatními agenty snadno zjistitelné. Pokud není pravděpodobnost zjištění přestupku proti pravidlům stoprocentní, snižuje se očekávaná hodnota ztráty výhod ze spolupráce a roste pravděpodobnost porušení pravidel.

Tyto podmínky jsou však v reálném světě, jak upozorňuje D. C. North , splněny velice zřídka. Situace se těmto ideálním podmínkám přibližuje jen v malých komunitách, jako je rodina, blízcí přátelé, sousedské vztahy na vesnici apod. Stejně efektivně fungují neformální instituce i v primitivních kmenech. Ve větších společenstvích se však ztrácí osobní vazby a vzájemná důvěra členů slábne. S tím, jak klesají výhody z členství ve společenství, klesají i náklady na porušování pravidel. A pokud již není tlak společnosti dostatečný na vynucení žádoucího chování, musí si společnost vytvořit formální instituce, které budou vynucovat dodržování pravidel použitím násilí.

V podmínkách, v jakých vznikají formální instituce je však jejich vynucování značně nákladné. Musí vzniknout nějaká autorita, která se bude dodržování pravidel věnovat. Ta bude muset zjistit, že došlo k jejich porušení, bude muset zjistit, kdo je porušil, a bude muset zajistit nápravu. Tento proces si vyžádá značné zdroje a bude obvykle trvat dlouhou dobu. Vynucování formálních pravidel je tak daleko nákladnější a méně efektivní než v případě neformálních institucí, kde je reakce společnosti na porušení pravidel automatická a rychlá. Přesto i formální instituce mohou významně snižovat transakční náklady směny, zejména vynucováním vlastnických práv a tlakem na snižování asymetrie informací.

Směna je tak snazší v malých komunitách, kde jsou v důsledku silného vlivu neformálních institucí náklady na zajištění transakce prakticky nulové a kde i v případě nedodržení dohody je relativně jednoduché dosáhnout nápravy i přesto, že komunita nemá k dispozici formální donucovací prostředky. To umožní agentům těžit z výhod multilaterálního clearingu, který odstraní problém dvojnásobné shody potřeb a nenutí tak agenty používat nějaký prostředek směny, s nímž jsou spojeny další náklady.

Jak se společnost rozrůstá stává se i používání multilaterálního clearingu organizačně náročnější (např. je třeba zaznamenávat jednotlivé transakce) a rostou zdrojové náklady. Ve větších společnostech navíc rostou transakční náklady způsobené asymetrií informací. Pokud náklady na používání multilaterálního clearingu vzrostou příliš, agenti začnou hledat jiný způsob, jak snížit transakční náklady směny. To vyústí v používání peněz.

Verze pro tisk

Kontakt na autora